Křížem krážem po kopečkách - Koukolova hora

Pochod Čtyři řeky s trilobitem se mi letos kryl s jinou akcí, ale tento pochod vyšel. Protože jsem se necítil úplně v kondici, uvažoval jsem, jakou zvolím trasu a na konec jsem se rozhodl pro tu nejdelší - 55 km. Večer jsem si připravil batoh s pitím, jídlem a baterkou, oblečení a boty. Budík jsem si nařídil na 3:45 hod. a šel jsem spát. Podařilo se mi nezaspat a tak jsem se oblékl a vyrazil na autobusovou zastávku. Překvapivě jsem tam byl sám. Po chvíli, když se nic nedělo, podíval jsem se, kolik je hodin. Autobus už měl jet, ale nejel ani v následujících minutách. Vyrazil jsem tedy pěšky na vlak (asi 2 km). Cestou jsem zjišťoval spojení a zjistil jsem, že vlak jede za hodinu. Vrátil jsem se domů. Najedl se, doplnil oblečení a šel na vlak. Po druhé jsem už autobus radši nepokoušel. Cestou jsem spatřil modré majáčky na silnici, po které měl přijet autobus. Že by nehoda? Vlak jel naštěstí normálně a tak jsem na konec přijel do Zbirohu jen o půl hodiny později. Ve vlaku jsem viděl další pochodníky a z vlaku nás vystoupila docela velká skupina. Zaregistroval jsem se a vyrazil směrem ke Koukolově hoře. Byla tma, ale rychle se začínalo rozednívat. Cesta na Koukolovu horu byla v pohodě, i přestože kopec byl docela prudký. Na hoře byla skrytá kontrola a také opravená kaplička. Tady nás byla ještě skupinka, ale pak se to roztrhalo, takže se nešlo v průvodu. Dole pod kopcem byla kontrola i s občerstvením. Dal jsem si chleba se sádlem a vyrazil na další cestu. Z kopečka to šlo dobře a rychle, ale vydrápat se k Aksamitové bráně bylo horší. Kopec byl velmi prudký a i celkem dlouhý, ale ta brána stála za to. Důl Čertovy chody vypadal monumentálně. Cesta ke Koněpruské jeskyni byla v pohodě. Zde byla další kontrola s občerstvením a následovala cesta do obce Suchomasty. Cestou jsem si trochu zašel, ale naštěstí to nebylo nic zásadního. Za vesnicí jsem zjistil že se mi nejde tak dobře, jak bych chtěl, ale byl jsem rozhodnutý pochod dokončit. Také jsem vzpomínal na noční pochod na Sněžku, na kterou jsem "vyběhl" jako nic. K pití jsem si vzal čaj, který jsem málo osladil - a to byla chyba. Příště si zase vezmu Kofolu. Cesta pokračovala po asfaltce přes Borek do Želkovic, kde byla skrytá kontrola. Dál se šlo nejdříve po červené a pak po modré turistické značce do Všeradic -  rodiště Magdaleny Dobromily Rettigové. V obci je muzeum a pivovar, ve kterém byla další kontrola. Sednout si, to jsem odmítl, protože jsem se obával, že bych pak měl problém, dát se znovu do pohybu. Místo toho jsem se raději vypravil směrem na Stožec.
Výstup na Stožec by dlouhý, ale naštěstí ne nekonečný. U rozcestníku byla další skrytá kontrola. Pak následovala cesta po hřebenu Brd a následně zase sestup. Ve vesnici Halouny v hospodě byla předposlední kontrola. Další cesta vedla po modré turistické značce do Litně, kde byla v hospodě poslední kontrola. Razítko jsem dostal od hospodské, protože organizátorky vyrazily na vlak. Cestou jsem je potkal.  V Litni se již značně šeřilo a cestou k obci Korno se již setmělo úplně. Vlivem tmy jsem bloudil před i za poslední skrytou kontrolou, ale na konec jsem měl všechny kontroly splněny a trefil jsem i do Tetína. Z Tetína už to byl do Berouna jen kousek a tak se mi podařilo pochod úspěšně dokončit. Odměnou mi byla placka pochodu a pamětní list. Získal jsem razítko do Trilobitího záznamníku a další jsem si koupil, takže motivace pro další pochody je. Naopak jsem si nedal pivo, na které jsem se těšil, protože jsem zjisti, že za chvíli jede vlak domů, kam jsem se už těšil. Naštěstí mi navazovalo spojení až domů a autobus už jel, takže jsem ušetřil dvoukilometrovou procházku.
Děkuji organizátorům za uspořádání pochodu, po které mě tentokrát bolely nohy víc než jsem čekal, ale i přes to se už teď těším na další. Tentokrát jsem moc nefotil, tak tu moc fotek nenajdete. Počasí bylo celý den prakticky stejné - zataženo, bez deště a asi 2 stupně nad nulou.
Aksamitová brána
Aksamitová brána
Aksamitová brána
Aksamitová brána
Čertovy schody
Čertovy schody

Tip na výlet - naštivte 4 země za 24 hodin

Zkusili jste někdy během 24 hodin navštívit 4 země? Říkáte, že je to drahé? Nyní máte možnost uskutečnit tuto výpravu za dvě stovky vlakem.
Existuje mnoho variant trasy cesty. Pokud jako startovní bod zvolíte Prahu, první vlak Vám odjíždí již 4 minuty po půlnoci. Vaše trasa může být třeba Praha - Český Těšín - Hodonín - Břeclav - Praha. Uvedená města jsou kousek od hranic a tak můžete pěšky navštívit tyto země: Polsko, Slovensko a Rakousko. S Českou republikou máte čtyři země.
Osobně jsem tento způsob cestování vyzkoušel. Je to zvláštní druh cestování a mně se moc líbil. Pohodu ve vlaku střídá pěší výpad za hranice a pak zase zpátky do na nádraží a další vlak. Jakou si koupit jízdenku? Využijte akci v Lidlu a kupte si celodenní jízdenku za 199 Kč. Pokud už je po akci, můžete využít celodenní jízdenku Českých drah.

Tip na výlet - střed České republiky a Sázavsko

Cestu můžete stejně jako já zahájit v Leštině u Světlé. Po modré turistické značce dojdete do Číhoště. Tuto obec možná znáte z komunistického seriálu 30 případů majora Zemana. Během mše údajně došlo k zázraku - pohnul se asi půl metrů vysoký kříž. Tuto událost zločinný komunistický režim zneužil proti církvi a místního faráře Toufara umučil. Též se zde nachází geografický střed České republiky. Na místě byl vztyčen pamětní kámen.
Dál můžeme pokračovat po modré turistické značce, projdeme obcí Nezdín a kousek za ní se nachází Svěcená studánka a kousek za ní Poutníkova studánka. Pokračujeme přes obec Opatovice do obce Benetice. Odtud pokračujeme po žluté turistické značce. Vyjdeme na Žebrákovský kopec, který je 601 metrů vysoký a sestoupíme z kopce dolů na silnici. Na protějším kopci vidíme sjezdovku Kadlečák. My pokračujeme dál po žluté Světlé nad Sázavou. Ve městě se nachází věznice. Ale tu asi nebudete chtít navštívit. Můžete tu vidět zámek, židovský hřbitov, Světelské podzemí, muzeum a synagogu. A také smírčí kříž, který byl přestěhován kvůli výstavbě paneláků. Dále budeme pokračovat podél Sázavy po červené turistické značce. V Dolní Březince můžete vidět hřbitov vojáků padlých během napoleonských válek. Nedaleko odtud se nalézal vojenský lazaret (1809 - 1814). Cesta pokračuje malebnou krajinou po břehu Sázavy - Stvořidly. U rozcestníku Nemocnice v Háji jsem se vydal po žluté turistické značce do Sluneční zátoky, kterou proslavil Jaroslav Foglar. Ze stanice Vilémovice, kde jsem výpravu ukončil, jsem odjel domů stylově posázavským pacifikem. Samozřejmě je možné od rozcestníku pokračovat po červené turistické značce do Ledče nad Sázavou.
Trasa je též sjízdná na kole. Délka celé trasy je asi 38 km. Níže naleznete pár fotek, foceno mobilním telefonem LG Optimum One.

Nedaleko Tunochod
Nedaleko Tunochod
Střed České republiky
Střed České republiky
Střed České republiky
Střed České republiky
Střed České republiky
Střed České republiky
Svěcená studánka
Svěcená studánka
Svěcená studánka
Svěcená studánka
Svěcená studánka
Svěcená studánka
Svěcená studánka
Svěcená studánka
Svěcená studánka
Svěcená studánka
Houby rostou
Houby rostou
Žebrákovský kopec
Žebrákovský kopec
Žebrákovský kopec
Žebrákovský kopec
Kousek od Světlé nad Sázavou
Houby
Smírčí kříž - Světlá nad Sázavou
Smírčí kříž - Světlá nad Sázavou
Hřbitov vojáků z napoleonských válek
Hřbitov vojáků z napoleonských válek
Hřbitov vojáků z napoleonských válek
Hřbitov vojáků z napoleonských válek
Sázava
Sázava
Stvořidla
Stvořidla
Stvořidla
Stvořidla
Stvořidla
Stvořidla
Sázava
Sázava
Vilémovice
Vilémovice
Dvě generace motoráků - Hurvínek a Šukafon de lux
Dvě generace motoráků - Hurvínek a Šukafon de lux

Výlet z Karlštejna do Srbska

Chtěli jsme podniknout krátký turistický výlet tak, aby místo bylo snadno dostupné vlakem z Prahy a aby byl cca 15 km dlouhý. Uvažoval jsem o Českém ráji, o Brdech, ale nakonec naše požadavky splnilo Berounsko.
Vydali jsme se vlakem vlakem do Karlštejna. Jízdenky jsme si koupili ve vlaku. Tedy kupovali jsme 2. Jednu pro normální a jednu dětskou, ale dostali jsme jen tu normální. Čekal jsem co se stane ve druhém vlaku, ale nestalo se nic. Vystoupili jsme v Karlštejně, bylo zataženo. Proto jsem měl obavy jestli nezmokneme.Počasí se však v průběhu dne vylepšovalo a nakonec bylo krásně. Cesta dle mapy slibovala, že moc civilizace neuvidíme a to se nám docela potvrdilo. Od nádraží jsme vyrazili směrem na hrad a pak pokračovali dál po červené turistické značce k Dubu sedmi bratří, Královo studni a Bubovickým vodopádům. Zde se opravovala stezka po sesuvu části skály a také lávky. Dále jsme šli k Propadlým vodám, pak po zelené turistické značce k jeskyni Arnika a dále směrem k Solvayovým dolům po značení naučné stezky. Pokračovali jsme k vyhlídce na sv. Jan pod skalou, následně jsme po červené turistické značce sestoupili do obce Sv. Jan pod skalou a pokračovali po žluté turistické značce do Srbska. Když jsme přicházeli do Srbska, viděli jsme odjíždět vlak na Prahu. Říkal jsem, že to nevadí, alespoň nebudeme naštvaný, že nám to ujelo těsně před nosem. Na železniční zastávce jsem však zjistil, že další vlak jede až za hodinu a čtvrt. Byla totiž výluka...


Čekal jsem co bude ve vlaku, ale nic nebylo, takže dítě jelo obě cesty zadarmo. Jestli se chcete zeptat jestli mám výčitky, tak nemám. Když jsem byl dítě, chtěla mě jedna kráva od drah vyhodit z vlaku, i když jsem měl platnou jízdenku. Musel jsem si koupit další a reklamace - zameteno pod koberec.
Protože obrázky řeknou víc, níže najdete pár fotek. Výlet to byl moc hezký. Berounsko má plno dalších pěkných a zajímavých míst, takže se sem určitě ještě vrátíme. Cestou jsme používali k navigaci "chytrý" telefon s kapesní nabíječkou.












Noční výstup na Sněžku za východem slunce

Poté co jsem loni úspěšně absolvoval GEOKOPRnemusel jsem dlouho přemýšlet, co podniknu v červnu za akci. Noční výstup na Sněžku jsem měl v hledáčku už delší dobu. Dlouho dopředu jsem si na pátek zajistil dovolenou. Říkal jsme si, že autobus z Prahy bude narvanej a tak jsem si koupil místenku. To se mi povedlo až na podruhé, protože předprodej začíná 14 dní před odjezdem. Koupit si místenku dopředu, se ukázalo jako velmi dobrý nápad. Autobus byl nacvaknutej, ale já měl svoje místo. Rád chodím, ale nerad stojím.
Autobus měl asi 20 minut zpoždění, ale to zas tak moc nevadilo. Když jsme se s kolegou registrovali, bylo už zaregistrováno přes 400 účastníků. Na startu jsme se moc nezdržovali a vyrazili směr Sněžka. Kolega nastavil celkem vysoké tempo, snažil jsem se ho mírnit, ale bez úspěchu.Naopak jsem se rozešel a pak jsem nechtěl zpomalovat, natož pak zastavovat.
Z cesty jsem měl obavy. Ne z těch kilometrů, ale protože jsem byl nějakej nafoujnutej. Proto jsem toho ani moc nesnědl. Počasí je příjemné, cesta ubíhá a pořád někoho předháníme a já se pořád dokola ptám, jestli jsme to nepřepálili. Skladba lidí, co se vydala na Sněžku mě docela udivovala. U některých by mě docela zajímalo, kam až došli.
První kontrola byla v Černém Dolu. Došli jsme sem slušnou průměrnou rychlostí. Osobně bych vzal razítko a šel dál, kolega si chce koupit kofolu. Já mezitím sním dvě apeninky a chodím po parkovišti, abych neprochladl. Konečně jdeme dál. Cestu někdo naklonil, takže jdeme do docela prudkého kopce. Jdeme stále stejnou rychlostí, ale pak už to neudýchám a zpomalujeme, dokud není sklon cesty opět menší. Míjíme turisty, někteří leží na asfaltu a odpočívají. Komentuji to, že bych to nedělal, že to není dobrý nápad. Je již šero a ochlazuje se. Pořád se ptám, jestli jsme to nepřepálili.
Na Výrovce je další kontrola. Bereme razítka, rychle se občerstvujeme a jdeme dál. V závěrečném stoupání na Sněžku jsme se roztrhli a jdeme každý podle toho, co mu stačí dech. Navlékám si větrovku, pořádně tu fouká. V 1:51 jsme na vrcholu Sněžky. Vidím tu asi čtyři nebo pět lidí. Za chvíli dorazí i kolega. Jdeme k restauraci u lanovky. Uvnitř se svítí, na lavici leží nějaká žena a pes. Klepu na okno, pes štěká, žena se budí. Ptám se jestli nás pustí dovnitř. Jo, ale až ve 3. Fouká a chceme se někam schovat. Jdeme ke vchodu, kolega se opřel o dveře a zjistil, že jsou otevřená. Jdeme do chodby. Nefouká tu. Sedíme po tmě na schodech a čekáme až budou 3 hodiny. Docházejí další pochodníci a chvíli před třetí nás paní pouští do bufetu. Vybírám místo podle zásuvky a dobíjím telefon. Občerstvujeme se a odpočíváme. Já jsme usnul. Probudil jsem se asi ve 4:20. Všude je najednou plno lidí. Bereme razítko a jdeme ven. Tam je ještě mnohem víc lidí. Začíná svítat. Počasí je milosrdné a tak vidíme nádherný východ slunce. Paráda. Taky vidíme některé lidi v tričku a kraťasech, jak se klepou jako ratlíci. Jiní zase odcházejí ještě před východem slunce, což nechápu, ale jejich problém.
Po východu slunce pokračujeme do cíle. Nasazujeme opět ostré tempo. Zpomaluji až při sestupu u Bílého Labe. Šetřím kolena, pro mne nejobtížnější část cesty. Je zde krásně, ale radši se dívám hlavně na cestu. Poslední úsek od boudy Bílé Labe je už zase v pohodě. Jsme v cíli. Dostáváme pamětní list, perník, čaj a meloun. Vše je dobře zorganizováno. Trochu to zaskřípe jen při předávání ceny nejstaršímu účastníkovi - Němcovi v češtině. Pán na svůj věk vypadal velmi svěže.
Poté co jsem vyřídil vše, co jsem potřeboval, jdu pěšky do Špindlerova Mlýna. Na zastávce potkávám kolegu. Za chvíli nám jede autobus. V autobuse se kolegy ještě ptám, jestli jme to nepřepálili. Cesta do Prahy je nekonečná. Pěšky by jsme tam byli dřív. V poledne jsem doma a dávám si vydatný oběd - grilovaná kolena.
Organizátorům děkuji za pěknou akci. Byl to skvělý zážitek. A já teď mohu přemýšlet, co podniknu příště.





Vzpomínka na můj první GEOKOPR

Na tuto akci jsem přišel náhodou. Myslím, že jsem si v den, kdy se tato akce konala poprvé, prohlížel akce pořádané v rámci hry geocaching a tak jsem ji objevil. Tento nápad se mi moc líbil a doufal jsem, že se bude příští rok opakovat.
A opravdu, druhý ročník se konal. Žádný dálkový pochod jsem nikdy před tím nešel, ale chodím celkem rád a pár delších akcí (několik desítek kilometrů za den) jsem již předtím absolvoval. Před akcí jsem si hodně věřil. Taky jsem řešil, jaké si pořídit boty. Uvažoval jsem o nákupu i velmi drahých bot, ale nakonec jsem si řekl "Farmářky stačí". Odchodil jsem v nich dost akcí a vždy bez problémů. Sebou jsem si vzal též sandály.
Zabalil jsem si pár nezbytných věcí, jídlo a hlavně pití. Pití je pro mne velmi důležití, vzal jsem si Kofolu, která se mi hodně osvědčila. K jídlu jsem si vzal rohlíky s máslem a salámem, studentskou pečeť, cereální tyčinky.
 V práci jsem si vzal dovolenou a vyrazil vlakem směr Olomouc a pak Svatý Kopeček. Tam se postupně scházeli další pochodníci. Bylo nás tam asi 30. Zapsali jsme se do logbooku, koupili kolečka a vyrazili směr Praděd Tehdy bylo stanoveno, že pro zalogování je potřeba ujít alespoň 20 km (Těšíkovská kyselka).
Tempo bylo hned od začátku dost vysoké. Do prudších jsem to nezvládal udýchat a ztrácel jsem na čelo peletonu, ale jinak to bylo v pohodě. Průměrná rychlost prvních 15 km byla asi 6,5 km/h včetně přestávek, které jsme po cestě dělali. U Těšíkovské kyselky už byla docela tma, někteří zde končili, my šli dál. Před Huzovou (kterou jsem si přejmenoval na Hrůzovou) měli moje chodidla dost. Cesta byla rozbitá, kamenitá a já každý ten kamínek cítil, ale byl jsem rozhodnut to nevzdat. Ve vesnici jsme si dali přestávku. Snažil jsem se dát trochu do pořádku, chodidla bolela, ale psychicky jsem na tom byl dobře. Zde opět někteří skončili. Pokračovali jsme do Sovince. Před Sovincem je docela slušný kopec a jak už jsem psal, do kopce jsem nestíhal a tak jsem zde ztratil peleton. V Sovinci jsem navíc zabloudil. Dal jsem si odpočinek a pokračoval sám jsem směr Revešovské vodopády. Trochu jsem si zašel, ale cesta byla alespoň pohodlná. Pomalu začínalo svítat. Ptáci krásně zpívali.
Velkou ránu utrpěla moje psychika u rozcestníku před Revešovskými vodopády. Nadmořská výška byla menší než na startu. Grrrrrr.... Šel jsem k Revešovským vodopádům a cesta mi přišla nekonečná. Ale nebyla. Zde jsem si chvíli odpočinul a pokračoval dál. Procházel jsem vesnicemi Tvrdkov, Horní Město, Stříbrné Hory, Stará ves. Šel jsem po silnici, sluníčko docela hřálo. Cestou jsem doplnil zásoby pití. Stoupal jsem po červené turistické značce směr Alfrédka. Nohy bolely, byl jsem unavený a tak jsem šel pomalu. Chvílemi jsem dělal přestávky a vůbec jsme neměl představu o čase. Alfédka! Konečně! Odpočíval jsem u nějaké boudy a zaslechl jsem nějaké dunění. A znovu. Podíval jsem se na oblohu a uviděl rychle se valící mraky. Dunění se blížilo. V tu chvíli jsem se rozhodl, že seběhnu do údolí do bezpečí. Vyrazil jsem po zelené, ale brzy jsem ji ztratil, protože stromy byly pokácené. Nevadí! Směr je jasný. Dolů! Rychle se zatahovalo. A bouře už je tady. Prší. Nejdříve trochu, pak víc a ještě později lije jako z konve. Šel jsem lesem ve směru gradientu. Kontroval jsem svojí polohu podle kapesního počítače a po nějaké době narazil na lesní cestu. Vydal jsem se směrem k Nové Vsi. Hustě pršelo, byl jsem úplně promoklý a na cestě stála voda. Po chvíli jsem došel k chatě, kde nabízeli ubytování. Doufal jsem, že bude volná postel. Paní řekla, že večer tam bude zábava, čili velký ruch. To mi nevadilo, podstatný bylo, že mají volnou postel. Paní se mne ptala, jestli mám přezůvky. Ty jsem neměl, tak jsem musel jít bos. Chůze po jekoru (nebo co to bylo za koberec) strašně bolela. Vysprchoval jsem se a převlékl do suchého trička a tepláků co mi zapůjčili a šel se do hospody najíst. Asi jsem vypadal hodně zbědovaně, protože mi jeden pán koupi RUM (tuzemák). Pak jsem šel spát. Žádnou hudbu jsem nezaregistroval. Ráno jsem se vydal na autobusovou zastávku. Byli to jen asi 4 km, tak jsem si pro jistotu na to vyhradil cca 2 hodiny. To bych mohl stihnout. Chodidla strašně bolela. Když jsem procházel kolem jedné bytovky, zeptal se mne jeden pán, jestli jsem ten trosečník z chaty. Odpověděl jsem, že ano. Nabídl mi, že mě odveze do Šumperku, že tam má cestu. Rád jsem to ho využil. Ještě jednou děkuji. Ze Šumperku jsem jel vlakem domů. K vlaku mi přišla naproti manželka z dcerou. Vystoupil jsem z vlaku a šel jsem směrem k nim. Dcera se zeptala, kdy konečně vystoupím z vlaku... Chodidla jsem měl, jako by mi je někdo dlouho naklepával paličkou na maso. Puchýře byly velké, ale celkem rychle jsem se z toho oklepal.
Času je málo, ale na delší procházky chodím stále dál, ale od té doby jsme v tak špatném stavu nikdy nezkončil. Následující dva ročníky jsem vynechal. Ne že bych zanevřel na tuto akci, ale nevycházelo mi to časově. Vyšlo mi to až na pátý GEOKOPR. A jaký byl pátý GEOKOPR si můžete přečíst zde.

Milešovka - hromová hora

Chtěl jsem vyrazit někam na výlet a už nějakou dobu mě lákala výprava do Českého středohoří. Nakonec jsme se s kamarádem dohodli na výpravě na Milešovku.
Z Prahy jsme se vypravili autobusem. Vystoupili jsme kousek od křižovatky s odbočkou k vesnici Bílka. Přešli jsme pár desítek nepříjemných metrů po hlavní silnici a odbočili na vedlejší silnici. Hluk aut postupně ustával a místo něj jsme slyšeli ptáky. Cesta začala být příjemná. Pomalu jsme stoupali k vesničce, dolní stanici lanovky a k vrcholu Milešovky. Bylo zataženo a mlhavo, takže viditelnost nebyla zdaleka ideální, ale to mi radost z prvovýstupu na Milešovku zkazit nemohlo. Výstup byl daleko lehčí, než jsem očekával. Než jsem se rozkoukal, byli jsme na hoře. Na vrcholu jsme udělali pár fotek a pak šli na občerstvení do hospody s krásným výhledem (tedy pokud počasí dovolí). Na horu se vozí voda lanovkou, proto v hospodě používají plastové nádobí a příbory. Poté jsme vyrazili po modré turistické značce do Velemína. Samozřejmě, když jsme sešli dolů, tak se vyjasnilo. Ve vesničce jsme si dali oběd a nějaké pivo a pak pokračovali dál po modré a následně po zelené značce do Velkých Žernosek. Cestou jsme se stavili ještě v jedné hospodě.
Spojení domů moc dobré nebylo. Sice jsme se vcelku rychle dostali do Lovosic, ale tam jsme zkejsli asi hodinu, než jel vlak na Prahu. Na nádraží byl pajzl a v něm měli hnusný pivo, ale vydrželi jsme to a nakonec jsme se domů dostali. Ušli jsme asi 16 km, což na celodenní výlet není moc, ale rekordy plánované nebyli a já našel několik krabiček, takže jsem spokojený. Určitě se do těchto končin ještě někdy vypravím.

Do Okoře bez oře

Letos v dubnu se konal již 34. ročník tohoto populárního pochodu. Délka trasy 14 km se mi zdála přiměřená na to, abychom se na akci mohli vypravit (dětská trasa). Líbilo se mi, že existuje verze spojená s geocachingem.
Start pochodu byl na nádraží v Kralupech nad Vltavou. Na start jsme se vypravili vlakem, který byl dost plný, ale místo na sezení jsme měli. Spolu s námi cestovalo vlakem i hezké štěňátko, které se dceři moc líbilo a tak nám cesta rychle uběhla.
Kralupy nás přivítali chemickým smradem. Zaregistrovali jsme se a vydali se na cestu. Šlo se po červené značce podél trati takže kromě výstupu na Budeč v podstatě po rovině. Cestou jsme sbírali indicie ke krabičce. Šlo se nám dobře, bylo ideální počasí a tak nám trasa rychle ubíhala. V Zákolanech jsme si dali oběd z vlastních zdrojů. Pak jsme se vydali na Budeč, kde jsme si prohlédli rotundu sv. Petra a Pavla. Pokračovali jsme dál a za chvíli jsme viděli v dáli Okoř a o chvilku později jsme stáli pod zříceninou hradu.
Po vyzvednutí pamětního listu a placky pochodu jsme absolvovali hru spojenou s geocachingem a soutěže pro děti. Potom jsme se zapsali do notýsku v krabičce. Už bylo docela dost hodin, tak jsme šli na poslední autobus nasmlouvaný organizátory pochodu. Hned mi bylo jasné, že je bez šance se do něj dostat, ale naštěstí za 45 minut jel linkový autobus. Ten jel poloprázdný a navíc do Prahy, což pro nás bylo lepší, než jízda autobusem jen do Zákolan.Takže vlastně vše dobře dopadlo.
Trasa pochodu se nám moc líbila. Jinak byl pro nás pochod moc velká masovka a vadila nám opilá, hlučná a zkouřená mládež. Příště si určitě vybereme jiný pochod. 
Níže najdete pár fotek z tohoto pochodu.

Nádraží Otovice
Nádraží Zákolany
Vlak od Kralup nad Vltavou projíždí stanicí Zákolany
Stanice Zákolany
Máme rádi vláčky
Stará továrna v Zákolanech
Pamětní deska na rodném domě komunistického sr83e
Rotunda sv. Petra a  Pavla
M jako viadukt
Cíl je již blízko
Zřícenina hradu Okoř