Zimní stanování

Už asi tři roky mě kamarád přemlouval, abych s ním vyrazil na sněžnicovou výpravu spojenou se zimním stanováním. Celkem mě to lákalo, ale na druhou stranu jsem neměl ani spacák ani karimatku. Jednou mě manželka přinutila, abych si spacák a karimatku koupil. Spacák, který mám rozhodně není zimní, ale už je to alespoň nějaký základ výbavy, tak proč to nezkusit.
Mise zimní stanování mne lákala čím dál víc a když mě kamarád loni na podzim znova oslovil s touto myšlenkou, velmi vážně jsem o tom začal uvažoval za předpokladu, že mi půjčí ještě jeden spacák a případně karimatku. Měl jsem velký strach ze zimy, proto jsem se rozhodl, že se budu otužovat. V jednom časopise jsem si přečetl, že pokud někdo nemá čas na cvičení, stačí, když si bude představovat, že cvičí. Tato myšlenka se mi velmi zalíbila. Začal jsem se tedy otužovat. Tedy představoval jsem si, že se otužuji.
Sněžnicová výprava bývá v únoru, protože je největší jistota, že bude sníh. No letos to úplně nevyšlo a tak nakonec byla sněžnicová výprava bez sněžnic.
Pořád jsem se nemohl rozhodnout jestli pojedu nebo ne. Moje rozhodnutí komplikovala plánovaná úprava dětského pokoje a též stále odkládané rozhodnutí, kdy že se to vlastně pojede. Nakonec termín padl, ale nevěděl jsem kam, že se to pojede. Rozhodovalo se mezi Kralickým sněžníkem a Krušnými horami. Nakonec kvůli vzdálenosti padla volba na Krušné hory, ale ani v den odjezdu jsem nevěděl, kam přesně jedu. Chtěl jsem si cestou najít pár krabiček a tak jsem si pro jistotu do navigace stáhnul celý Karlovarský a Ústecký kraj.
V práci to bylo psycho a odpoledne se mi ještě značně přitížilo. Pak jsem si nasadil batoh a co to? Nějak se mi ulevilo a stres ze mne spadl. Báječný pocit. Vyrazil jsem směr Florenc, kde jsme s kamarádem v Bille nakoupili zásoby. Ptal jsem se kamaráda, jestli dá kartičku kvůli bodům. Říkal, že ne. A já na to, že ty body jsou stejně k ničemu. Nakonec jsem ale kartičku dal. Znám ty jejich finty. Pokud člověk nedá kartičku, tak některé věci má pak za daleko vyšší cenu, než je napsáno na regálu. Později jsme kontrolovali účtenku a potvrdilo se, že kdybych nedal kartičku, platili bychom víc. Nakonec nás pokladní stejně okradla, protože na konci účtenky byl jakýsi salát, který jsme si rozhodně nekoupili.
S dalšími členy výpravy jsme měli sraz v budově autobusového nádraží. Měli jsme zakoupené místenky a tak jsme se vypravili k autobusu. Tam už byl obrovský hrozen lidí, kteří chtěli dovnitř. My majíce místenky měli přednost. Měli jsme objednané místa úplně vzadu, ale řidič autobusu nás překvapil tím, že autobus má ve skutečnosti míň míst, než bylo deklarováno na internetu a naše místa vlastně neexistují. Naštěstí ve chvíli, kdy jsme nastoupili, bylo v autobusu jen pár lidí a hodně místa. Kamarád požádal jednoho hocha a dívku co seděli úplně vzadu, jestli by se neposunuli, abychom mohli sedět pohromadě. Oba se přesunuli. Chlapec místo toho, aby situaci využil a jal se seznamování s děvčicou, radši poslouchal nějakou empétrojku. Jeho boj...
Jeli jsme s pro mne jakou si neznámou autobusovou společností. To mělo hned několik velkých výhod. Jednak jsme mohli zaplatit víc peněz za lístky a dále nás neotravovala stevardka s kafem a novinami. Další výhodou bylo, že řidič na nás nešetři a pořádně zatopil, takže jsem se zpotili hned na začátku výpravy. Autobus to hnal směr Karlovy Vary co mu to šlo. Občas se ze střechy ozvala jakási rána, takže jsem měl docela obavy, jestli záď autobusu neodpadne a naše výprava neskončí už na karlovarské silnici. Cestu jsme si užívali a každý významný mezník cesty jsme oslavili jakousi zelenou tekutinou z Božkova. Autobus si to do Karlových Varů přihasil se čtvrthodinovým zpožděním. To mělo tu výhodu, že jsme se nezdržovali přestávkou na záchod a mohli jsme hned vyrazit do Sokolova. Na kraji Sokolova nám bylo jasné, že autobus do Kraslic nestihneme. A byla to pravda. Vlak jel až za hodinu a tak jsme se šli občerstvit do jaké si hospodo-herny. Byla tam zvláštní individua, ale nás si naštěstí nevšímala. Pak se jakási žena? zvedla a šla zapnout jukebox. Povídali jsme si dál, ale už jsme toho moc neslyšeli. Pak jeden kamarád přišel s nápadem na jukebox, který by hrál zadarmo a vypínal by se za peníze. Přišlo mi to jako skvělý nápad.
Přesunuli jsme se na nádraží, kde jsme se dozvěděli, že je výluka a svezeme se ještě jednou autobusem. Ve Svatavě jsme přestoupili do vlaku. Železniční dopravu na této trati provozuje společnost GW Train Regio a.s. Na nádraží na nás čekala moderní prostorná souprava Desiro. Cesta ubíhala příjemně a za chvíli jsme už vystupovali v Kraslicích. Zde jsem viděl první sníh. No sníh, jak shrnovali sníh z cesty, zůstalo zde cosi špinavého, co velmi vzdáleně připomínalo sníh. Protože už bylo hodně hodin vypravili jsme se za Kraslice, abychom rozbili stany a přenocovali. Cestou nás zastavila městská policie, která se ptala odkud jdeme, kam jdeme, kde budeme spát a tak dále. Zvídaví chlapci... Asi chtějí být brzo starý... Cesta byla lemována lampami, ale jak skončila chatová oblast, skončilo i osvětlení. V lese byla tma jako v tunelu pražského metra. Začala hra, kterou sice nikdo nevyhlásil, ale zúčastnili se jí všichni. Kdo první rozsvítí, je srab. Hurá! Vydržel jsem nerozsvítit.
Byli jsme na místě a začali jsme stavět stany. Kamarád se mi vysmál, že neumím používat nafukovací karimatku. No a? Já jsem vytáhl z batohu svůj tajný trumf. Poprvé během této výpravy jsme použili kosmický materiál. Vytáhl jsem termofólii. Ještě jsem rychle na internetu vyhledal, která strana chladí a která hřeje. Pokud to nevíte, zlatá chladí (to se právě používá u družic, aby se nepřehřívaly) a stříbrná údajně odráží 80% tepla zpět. Chtěl jsem ji dát přes karimatku, ale kamarád měl lepší nápad, dát ji dospod. Obával se, že fólie bude šustit. Takhle doopravdy nešustila a navíc se ani neshrnovala. První noc jsme spali v lese a pod stanem bylo jehličí. Sníh jsme nikde v okolí neviděli. Nasoukal jsem se do dvou spacáků. Před tím jsem si oblékl ponožky, spodky a funkční tričko s dlouhým rukávem a zalehl jsem s obavami, zda mi v noci nebude zima. Zima mi nebyla. Super.
Ráno jsme se nasnídali. K tomu jsme opět využili kosmický materiál. Nůž z titanu. Krásně lehoučký. Pak jsme se začali balit. Když už jsme měli téměř sbaleno, objevil se nějakej myslivec v obrovským bílým teréňáku a že prý si všechny odpadky odneseme. Kamarád pravil, že tam bude víc čisto, než když jsme přišli. Když myslivec odjel, zeptal jsem se kamaráda, jak chce odklidit ty křesla, co někdo nedaleko odhodil.

Výhled ze Špičáku - výška 991 m. n. m.

Asi v 11.00 hod jsme se vydali na cestu do Přebuze. Jak jsme stoupali, sníh postupně přibýval. Asi tak ve výšce nad 900 metrů nad mořem byla sněhová pokrývka celkem souvislá. Někteří z nás si odskočili na Špičák. Nahoře na vrcholu bylo potřeba dávat veliký pozor, protože tam byla pořádná ledovka. Bylo jasno a tak se nám naskytl krásný výhled. V Přebuzi jsme se občerstvili a vyrazili směrem na Blatnou. Kolem 18. hodiny se začalo stmívat a tak jsme si našli místo vhodné na přenocování. Stany jsme postavili na sněhu, ostatně jinak to ani nešlo. Při rozbíjení stanu jsem si stačil všimnout, že sníh studí i přes podlážku. Bylo i víc chladno. Uvařili jsme si večeři - kuskus s rybím masem a zeleninou. Velmi efektivní způsob vaření a dokonce mi to i chutnalo. To si musím pamatovat. Uvařili jsme si čaj a pak už byl nejvyšší čas jít spát. Tentokrát jsem měl větší strach ze zimy a tak jsem se víc nabalil. Chvíli potom co jsem zalehl, se mi chtěl na záchod. Když jsem si představil, jak se vysoukávám ze dvou spacáků, otvírám stan, vyvětrávám tu trochu tepla, obouvám se do bot, otvírám předsíňku, jdu na záchod, zavírám předsíňku, vyzouvám se, zavírám stan, píďalkovitými pohyby se soukám do spacáků a pak se snažím zahřát, tak jsem to radši vydržel až do rána.

Sníh v lese nedaleko vrcholu Špičák

Ráno byly stany pokryté jinovatkou a ledem. Teplota v noci byla okolo nuly, což jsme poznali podle toho, že voda v láhvi byla na půl zmrzlá. Telefon se mi přes noc vybil a nabíječka ho z úplně vybitého stavu již nedokázala nabít, proto jsem už nemohl fotit. Po snídani jsme sbalili stany a vydali se směrem na Blatnou s tím, že cestou uvidíme, jestli tam dojdeme nebo to stočíme na Nové Hamry. Hádejte, jak to dopadlo. Správně, Nové Hamry to jistili. V Nových Hamrech jsme si dali oběd a počkali na vlak. Opět jsme jeli jednotkou Desiro. V Karlových Varech jsme měli zhruba hodinu na přestup a tak rychlá spojka vyrazila pro občerstvení do vlaku. Ve vlaku bylo dost volného místa a poté co jsme se usadili, dali jsme se do občerstvení. Při té příležitosti jsme zjistili, že Kozel pro své zákazníky připravil nachytávku v podobě lahve o objemu 1,25 litru. Fuj! Tak snad alespoň litr a půl! No a Božkov nás taky zklamal tím, že jeho zelený nápoj obsahuje mátu z Asie. Taky fuj! Zásoby se rychle tenčili a tak jsem se alespoň pokusil něco dokoupit od báby s vozíkem, ale ta nebyla smlouvání vůbec nakloněna. Díky občerstvení nám cesta domů rychle uběhla a za chvíli jsme byli v Praze.
Mise stanování na sněhu byla splněna. Jsem rád, že jsem si to vyzkoušel a v pohodě to zvládl, ale také si musím přiznat, že počasí mi bylo velmi nakloněno. No co, třeba zkusím stanování na sněhu zase za rok. Za víkend jsme ušli asi 30 km. To jindy ujdu za den víc, ale tentokrát to nebylo vůec důležité. Součástí výletu bylo i testování cestovní nabíječky mobilního telefonu a bot GARMONT Vetta Lite GTX.