Výlet z Karlštejna do Srbska

Chtěli jsme podniknout krátký turistický výlet tak, aby místo bylo snadno dostupné vlakem z Prahy a aby byl cca 15 km dlouhý. Uvažoval jsem o Českém ráji, o Brdech, ale nakonec naše požadavky splnilo Berounsko.
Vydali jsme se vlakem vlakem do Karlštejna. Jízdenky jsme si koupili ve vlaku. Tedy kupovali jsme 2. Jednu pro normální a jednu dětskou, ale dostali jsme jen tu normální. Čekal jsem co se stane ve druhém vlaku, ale nestalo se nic. Vystoupili jsme v Karlštejně, bylo zataženo. Proto jsem měl obavy jestli nezmokneme.Počasí se však v průběhu dne vylepšovalo a nakonec bylo krásně. Cesta dle mapy slibovala, že moc civilizace neuvidíme a to se nám docela potvrdilo. Od nádraží jsme vyrazili směrem na hrad a pak pokračovali dál po červené turistické značce k Dubu sedmi bratří, Královo studni a Bubovickým vodopádům. Zde se opravovala stezka po sesuvu části skály a také lávky. Dále jsme šli k Propadlým vodám, pak po zelené turistické značce k jeskyni Arnika a dále směrem k Solvayovým dolům po značení naučné stezky. Pokračovali jsme k vyhlídce na sv. Jan pod skalou, následně jsme po červené turistické značce sestoupili do obce Sv. Jan pod skalou a pokračovali po žluté turistické značce do Srbska. Když jsme přicházeli do Srbska, viděli jsme odjíždět vlak na Prahu. Říkal jsem, že to nevadí, alespoň nebudeme naštvaný, že nám to ujelo těsně před nosem. Na železniční zastávce jsem však zjistil, že další vlak jede až za hodinu a čtvrt. Byla totiž výluka...


Čekal jsem co bude ve vlaku, ale nic nebylo, takže dítě jelo obě cesty zadarmo. Jestli se chcete zeptat jestli mám výčitky, tak nemám. Když jsem byl dítě, chtěla mě jedna kráva od drah vyhodit z vlaku, i když jsem měl platnou jízdenku. Musel jsem si koupit další a reklamace - zameteno pod koberec.
Protože obrázky řeknou víc, níže najdete pár fotek. Výlet to byl moc hezký. Berounsko má plno dalších pěkných a zajímavých míst, takže se sem určitě ještě vrátíme. Cestou jsme používali k navigaci "chytrý" telefon s kapesní nabíječkou.












Noční výstup na Sněžku za východem slunce

Poté co jsem loni úspěšně absolvoval GEOKOPRnemusel jsem dlouho přemýšlet, co podniknu v červnu za akci. Noční výstup na Sněžku jsem měl v hledáčku už delší dobu. Dlouho dopředu jsem si na pátek zajistil dovolenou. Říkal jsme si, že autobus z Prahy bude narvanej a tak jsem si koupil místenku. To se mi povedlo až na podruhé, protože předprodej začíná 14 dní před odjezdem. Koupit si místenku dopředu, se ukázalo jako velmi dobrý nápad. Autobus byl nacvaknutej, ale já měl svoje místo. Rád chodím, ale nerad stojím.
Autobus měl asi 20 minut zpoždění, ale to zas tak moc nevadilo. Když jsme se s kolegou registrovali, bylo už zaregistrováno přes 400 účastníků. Na startu jsme se moc nezdržovali a vyrazili směr Sněžka. Kolega nastavil celkem vysoké tempo, snažil jsem se ho mírnit, ale bez úspěchu.Naopak jsem se rozešel a pak jsem nechtěl zpomalovat, natož pak zastavovat.
Z cesty jsem měl obavy. Ne z těch kilometrů, ale protože jsem byl nějakej nafoujnutej. Proto jsem toho ani moc nesnědl. Počasí je příjemné, cesta ubíhá a pořád někoho předháníme a já se pořád dokola ptám, jestli jsme to nepřepálili. Skladba lidí, co se vydala na Sněžku mě docela udivovala. U některých by mě docela zajímalo, kam až došli.
První kontrola byla v Černém Dolu. Došli jsme sem slušnou průměrnou rychlostí. Osobně bych vzal razítko a šel dál, kolega si chce koupit kofolu. Já mezitím sním dvě apeninky a chodím po parkovišti, abych neprochladl. Konečně jdeme dál. Cestu někdo naklonil, takže jdeme do docela prudkého kopce. Jdeme stále stejnou rychlostí, ale pak už to neudýchám a zpomalujeme, dokud není sklon cesty opět menší. Míjíme turisty, někteří leží na asfaltu a odpočívají. Komentuji to, že bych to nedělal, že to není dobrý nápad. Je již šero a ochlazuje se. Pořád se ptám, jestli jsme to nepřepálili.
Na Výrovce je další kontrola. Bereme razítka, rychle se občerstvujeme a jdeme dál. V závěrečném stoupání na Sněžku jsme se roztrhli a jdeme každý podle toho, co mu stačí dech. Navlékám si větrovku, pořádně tu fouká. V 1:51 jsme na vrcholu Sněžky. Vidím tu asi čtyři nebo pět lidí. Za chvíli dorazí i kolega. Jdeme k restauraci u lanovky. Uvnitř se svítí, na lavici leží nějaká žena a pes. Klepu na okno, pes štěká, žena se budí. Ptám se jestli nás pustí dovnitř. Jo, ale až ve 3. Fouká a chceme se někam schovat. Jdeme ke vchodu, kolega se opřel o dveře a zjistil, že jsou otevřená. Jdeme do chodby. Nefouká tu. Sedíme po tmě na schodech a čekáme až budou 3 hodiny. Docházejí další pochodníci a chvíli před třetí nás paní pouští do bufetu. Vybírám místo podle zásuvky a dobíjím telefon. Občerstvujeme se a odpočíváme. Já jsme usnul. Probudil jsem se asi ve 4:20. Všude je najednou plno lidí. Bereme razítko a jdeme ven. Tam je ještě mnohem víc lidí. Začíná svítat. Počasí je milosrdné a tak vidíme nádherný východ slunce. Paráda. Taky vidíme některé lidi v tričku a kraťasech, jak se klepou jako ratlíci. Jiní zase odcházejí ještě před východem slunce, což nechápu, ale jejich problém.
Po východu slunce pokračujeme do cíle. Nasazujeme opět ostré tempo. Zpomaluji až při sestupu u Bílého Labe. Šetřím kolena, pro mne nejobtížnější část cesty. Je zde krásně, ale radši se dívám hlavně na cestu. Poslední úsek od boudy Bílé Labe je už zase v pohodě. Jsme v cíli. Dostáváme pamětní list, perník, čaj a meloun. Vše je dobře zorganizováno. Trochu to zaskřípe jen při předávání ceny nejstaršímu účastníkovi - Němcovi v češtině. Pán na svůj věk vypadal velmi svěže.
Poté co jsem vyřídil vše, co jsem potřeboval, jdu pěšky do Špindlerova Mlýna. Na zastávce potkávám kolegu. Za chvíli nám jede autobus. V autobuse se kolegy ještě ptám, jestli jme to nepřepálili. Cesta do Prahy je nekonečná. Pěšky by jsme tam byli dřív. V poledne jsem doma a dávám si vydatný oběd - grilovaná kolena.
Organizátorům děkuji za pěknou akci. Byl to skvělý zážitek. A já teď mohu přemýšlet, co podniknu příště.