Noční výstup na Sněžku za východem slunce

Poté co jsem loni úspěšně absolvoval GEOKOPRnemusel jsem dlouho přemýšlet, co podniknu v červnu za akci. Noční výstup na Sněžku jsem měl v hledáčku už delší dobu. Dlouho dopředu jsem si na pátek zajistil dovolenou. Říkal jsme si, že autobus z Prahy bude narvanej a tak jsem si koupil místenku. To se mi povedlo až na podruhé, protože předprodej začíná 14 dní před odjezdem. Koupit si místenku dopředu, se ukázalo jako velmi dobrý nápad. Autobus byl nacvaknutej, ale já měl svoje místo. Rád chodím, ale nerad stojím.
Autobus měl asi 20 minut zpoždění, ale to zas tak moc nevadilo. Když jsme se s kolegou registrovali, bylo už zaregistrováno přes 400 účastníků. Na startu jsme se moc nezdržovali a vyrazili směr Sněžka. Kolega nastavil celkem vysoké tempo, snažil jsem se ho mírnit, ale bez úspěchu.Naopak jsem se rozešel a pak jsem nechtěl zpomalovat, natož pak zastavovat.
Z cesty jsem měl obavy. Ne z těch kilometrů, ale protože jsem byl nějakej nafoujnutej. Proto jsem toho ani moc nesnědl. Počasí je příjemné, cesta ubíhá a pořád někoho předháníme a já se pořád dokola ptám, jestli jsme to nepřepálili. Skladba lidí, co se vydala na Sněžku mě docela udivovala. U některých by mě docela zajímalo, kam až došli.
První kontrola byla v Černém Dolu. Došli jsme sem slušnou průměrnou rychlostí. Osobně bych vzal razítko a šel dál, kolega si chce koupit kofolu. Já mezitím sním dvě apeninky a chodím po parkovišti, abych neprochladl. Konečně jdeme dál. Cestu někdo naklonil, takže jdeme do docela prudkého kopce. Jdeme stále stejnou rychlostí, ale pak už to neudýchám a zpomalujeme, dokud není sklon cesty opět menší. Míjíme turisty, někteří leží na asfaltu a odpočívají. Komentuji to, že bych to nedělal, že to není dobrý nápad. Je již šero a ochlazuje se. Pořád se ptám, jestli jsme to nepřepálili.
Na Výrovce je další kontrola. Bereme razítka, rychle se občerstvujeme a jdeme dál. V závěrečném stoupání na Sněžku jsme se roztrhli a jdeme každý podle toho, co mu stačí dech. Navlékám si větrovku, pořádně tu fouká. V 1:51 jsme na vrcholu Sněžky. Vidím tu asi čtyři nebo pět lidí. Za chvíli dorazí i kolega. Jdeme k restauraci u lanovky. Uvnitř se svítí, na lavici leží nějaká žena a pes. Klepu na okno, pes štěká, žena se budí. Ptám se jestli nás pustí dovnitř. Jo, ale až ve 3. Fouká a chceme se někam schovat. Jdeme ke vchodu, kolega se opřel o dveře a zjistil, že jsou otevřená. Jdeme do chodby. Nefouká tu. Sedíme po tmě na schodech a čekáme až budou 3 hodiny. Docházejí další pochodníci a chvíli před třetí nás paní pouští do bufetu. Vybírám místo podle zásuvky a dobíjím telefon. Občerstvujeme se a odpočíváme. Já jsme usnul. Probudil jsem se asi ve 4:20. Všude je najednou plno lidí. Bereme razítko a jdeme ven. Tam je ještě mnohem víc lidí. Začíná svítat. Počasí je milosrdné a tak vidíme nádherný východ slunce. Paráda. Taky vidíme některé lidi v tričku a kraťasech, jak se klepou jako ratlíci. Jiní zase odcházejí ještě před východem slunce, což nechápu, ale jejich problém.
Po východu slunce pokračujeme do cíle. Nasazujeme opět ostré tempo. Zpomaluji až při sestupu u Bílého Labe. Šetřím kolena, pro mne nejobtížnější část cesty. Je zde krásně, ale radši se dívám hlavně na cestu. Poslední úsek od boudy Bílé Labe je už zase v pohodě. Jsme v cíli. Dostáváme pamětní list, perník, čaj a meloun. Vše je dobře zorganizováno. Trochu to zaskřípe jen při předávání ceny nejstaršímu účastníkovi - Němcovi v češtině. Pán na svůj věk vypadal velmi svěže.
Poté co jsem vyřídil vše, co jsem potřeboval, jdu pěšky do Špindlerova Mlýna. Na zastávce potkávám kolegu. Za chvíli nám jede autobus. V autobuse se kolegy ještě ptám, jestli jme to nepřepálili. Cesta do Prahy je nekonečná. Pěšky by jsme tam byli dřív. V poledne jsem doma a dávám si vydatný oběd - grilovaná kolena.
Organizátorům děkuji za pěknou akci. Byl to skvělý zážitek. A já teď mohu přemýšlet, co podniknu příště.





Komentáře

Oblíbené příspěvky