GEOKOPR V. aneb procházka ze Svatého Kopečku na Praděd (GC44AGZ)
Po dvouleté přestávce mi to konečně vyšlo a mohl jsem se vypravit na start. Pro dopravu na místo jsem využil Leo Expres a autobus MHD. Leoši, moc si mě tím vlakem teda nenadchnul. Musel jsem čekat na nástupišti, než uklízečky ten tvůj zázrak vytřou. Pak jsem nastoupil, ale skoro celou cestu to ve vlaku nějak divně hučelo. No nic.
Na startu jsem si koupil dřevěné kolečko na památku, namazal nohy jelením lojem, snědl banán, proběhlo focení, no a pak už jsme šli.
Počet lidí na startu jsem odhadl asi na 40.
Předpověď počasí nebyla příznivá a tak jsem změnil strategii. Původně jsem chtěl jít v klídku, ale měl jsem strach z bouřky a prudkého deště. Rozhodl jsem se, že se budu držet co nejvíce vepředu.
Těsně po startu, který byl po 18. hodině, jsme zabloudili... Naštěstí to nebyla velká zacházka.
Cesta ubíhala v pohodě, tempo se mi zdálo o něco menší než při mé poslední účasti. Cesta až na Hůzovou utekla celkem rychle a velmi mě potěšilo, že jsem v pohodě a nohy jsou v pořádku. V Hůzové jsem si dal něco jako leteckou limonádu a šli jsme dá. Z louky za Hůzovou jsem měl strach, ale bylo to celkem dobrý, dokonce i v botách zůstalo sucho.Následoval Sovinec a pak Valšův důl, kde jsem se schoval před deštěm do čekárny. Po chvíli jsem pokračoval dál k Revešovským vodopádům. Přejít Revešovské vodopády mi sebralo hodně sil. Pokračoval jsem dál a začínalo svítat. Poslouchal jsem, jak ptáci zpívají a minul jsem odbočku. Naštěstí jsem si moc nezašel. Prošel jsem Tvrdíkovem, trochu jsme se vzpamatoval a opět jsem minul odbočku. Následovalo bloudění po lese. Před Bedřichovem jsem se dostal opět na správnou cestu a potkal některé kolegy. Za Bedřichovem jsem šel po asfaltce podél potoka. Voda vytvářela záporné ionty a bylo na co se koukat. Chodidlům se asfaltka moc nelíbila. Cesta k motorestu Skřítek nebrala konce, ale najednou jsem tam byl. Doplnil jsem pití a koupil si polévku. Byla přesolená a překořeněná, knedlíčky byly asi z pilin. Ani jsem ji nedojedl. Asi nejhorší polévka v životě.
Pokračoval jsem dál. Začínal jsem cítit chodidla. Za motorestem bylo dlouhé prudké stoupání. Šel jsem pomalu, šetřil síly a pečlivě volil kam šlápnu. Cesta po hřebeni byla celkem v pohodě a voda ve studánce, byla výborná. Asi nejhorší úsek bylo posledních 500 metrů před Ovčárnou. Celkem prudké klesání, samej šutr a schod. Tento úsek jsem šel velmi pomalu. Ze stoupání na Praděd jsem měl strach, ale bylo to celkem v pohodě. A tak asi ve 14:32 jsem byl nahoře. Podle mapy měřila trasa asi 82 km. Zatím moje nejdelší cesta pěšky. Dolů jsem jel na koloběžce a ještě jsem se stavil pro místní krabičku. Akorát jsem stihnul autobus dolů z Ovčárny. Autobus do Olomouce jel až za hodinu. Vytáhl jsem pončo nastavil budík a odpočíval. Pak jsem nasedl do autobusu do Olomouce, následovala cesta tramvají na nádraží. Asi za půl hodiny jel žlutý (REGIO JET) do Prahy. Dal jsem si kávu a cheese cake. Mám rád žlutý vlaky. V Praze mi ujel vlak do naší Prahy, tak jsem hodinu čekal. (To bylo určitě schválně.) A následovala cesta autobusem.
Kolem 23. hodiny jsem byl doma. Trasu Sv. Kopeček - Praděd mám úspěšně za sebou, tak příště zvolím zase jinou kratochvíli.
Na startu jsem si koupil dřevěné kolečko na památku, namazal nohy jelením lojem, snědl banán, proběhlo focení, no a pak už jsme šli.
Počet lidí na startu jsem odhadl asi na 40.
Předpověď počasí nebyla příznivá a tak jsem změnil strategii. Původně jsem chtěl jít v klídku, ale měl jsem strach z bouřky a prudkého deště. Rozhodl jsem se, že se budu držet co nejvíce vepředu.
Těsně po startu, který byl po 18. hodině, jsme zabloudili... Naštěstí to nebyla velká zacházka.
Cesta ubíhala v pohodě, tempo se mi zdálo o něco menší než při mé poslední účasti. Cesta až na Hůzovou utekla celkem rychle a velmi mě potěšilo, že jsem v pohodě a nohy jsou v pořádku. V Hůzové jsem si dal něco jako leteckou limonádu a šli jsme dá. Z louky za Hůzovou jsem měl strach, ale bylo to celkem dobrý, dokonce i v botách zůstalo sucho.Následoval Sovinec a pak Valšův důl, kde jsem se schoval před deštěm do čekárny. Po chvíli jsem pokračoval dál k Revešovským vodopádům. Přejít Revešovské vodopády mi sebralo hodně sil. Pokračoval jsem dál a začínalo svítat. Poslouchal jsem, jak ptáci zpívají a minul jsem odbočku. Naštěstí jsem si moc nezašel. Prošel jsem Tvrdíkovem, trochu jsme se vzpamatoval a opět jsem minul odbočku. Následovalo bloudění po lese. Před Bedřichovem jsem se dostal opět na správnou cestu a potkal některé kolegy. Za Bedřichovem jsem šel po asfaltce podél potoka. Voda vytvářela záporné ionty a bylo na co se koukat. Chodidlům se asfaltka moc nelíbila. Cesta k motorestu Skřítek nebrala konce, ale najednou jsem tam byl. Doplnil jsem pití a koupil si polévku. Byla přesolená a překořeněná, knedlíčky byly asi z pilin. Ani jsem ji nedojedl. Asi nejhorší polévka v životě.
Pokračoval jsem dál. Začínal jsem cítit chodidla. Za motorestem bylo dlouhé prudké stoupání. Šel jsem pomalu, šetřil síly a pečlivě volil kam šlápnu. Cesta po hřebeni byla celkem v pohodě a voda ve studánce, byla výborná. Asi nejhorší úsek bylo posledních 500 metrů před Ovčárnou. Celkem prudké klesání, samej šutr a schod. Tento úsek jsem šel velmi pomalu. Ze stoupání na Praděd jsem měl strach, ale bylo to celkem v pohodě. A tak asi ve 14:32 jsem byl nahoře. Podle mapy měřila trasa asi 82 km. Zatím moje nejdelší cesta pěšky. Dolů jsem jel na koloběžce a ještě jsem se stavil pro místní krabičku. Akorát jsem stihnul autobus dolů z Ovčárny. Autobus do Olomouce jel až za hodinu. Vytáhl jsem pončo nastavil budík a odpočíval. Pak jsem nasedl do autobusu do Olomouce, následovala cesta tramvají na nádraží. Asi za půl hodiny jel žlutý (REGIO JET) do Prahy. Dal jsem si kávu a cheese cake. Mám rád žlutý vlaky. V Praze mi ujel vlak do naší Prahy, tak jsem hodinu čekal. (To bylo určitě schválně.) A následovala cesta autobusem.
Kolem 23. hodiny jsem byl doma. Trasu Sv. Kopeček - Praděd mám úspěšně za sebou, tak příště zvolím zase jinou kratochvíli.
Komentáře
Okomentovat